Fisherman’s trail pro „pochodářky“
Minulý týden jsem si pořídila letenky za účelem pravidelného jarního týdenního dálkového výšlapu skupiny vyčpělých matek, které doufají, že celodenním vláčením batohu na zádech, kladením nožky před nožku po celých pět až šest dní a spaním na zemi ve spacáku nezískají jen trochu toho intenzivního jarního opálení, krapítek té dávno ztracené fyzičky, ale zejména hodně toho duševního zenu, ze kterého budou těžit zase po zbytek roku. A jelikož se jedná již o třetí akci tohoto druhu, řekla jsem si, že je patrně na čase sepsat pochody plné pohody předešlé!
Poprvé jsme vyrazily předloni přejít Mallorcu po GR 121. Loni jsme navázaly tradicí moře na dohled a pořádný kus žvance a kafíčko s pomerančovým džusem pokud možno cestou každý den a zamířily do Portugalska! A o tom to dneska bude!
#pochodarky
O Mallorce jsme mluvily, jako o treku pro dámičky, protože tam rozhodně nejde o život, člověk se nedostane do žádné divočiny a každý den se může potkat s civilizací, kde navzdory sušeným snídaním a večeřím, které má v batůžku, si během poledne nacpe pupík nějakou pořádnou domorodou šmakuládou. Letos jsme označení těchto výletů vylepšily, protože dámičky by přece nespaly v lese nebo uprostřed oslí stezky na zemi, že? Co si budem, my nejsme dámičky, my jsme pohodářky se smysle pro dobrodružství. A když je pohodářka na pochodu, je to jasná pochodářka!
Po obšírném úvodu tedy vítejte u článku …
Fisherman’s trail pro #pochodarky
Popisovat jednotlivé denní etapy není mým záměrem, protože bych to asi ani nedala dohromady a jelikož to většinou nebaví číst mě, tak podle sebe soudím tebe, takže nic! (pardon 🙂
Ale pár praktických tipů přihodím!
Délka tarifu
Oficiálně
Fishermans’trail je součástí 750km trasy Rota Vicentina procházející napříč Portugalskem a měří 226,5km. Začíná v Sines a končí na jihu v Porto Covo, nebo naopak, jak je komu libo. Oficiální informace najdete na webu zde.
Naše
Jelikož jsme ty pochodářky, rozhodně jsme neměly v plánu během našich šesti dnů proběhnout všechno a cestu si zkrátily. Na trail jsme naskočily ve Vila Nova del Milfontes, kde mimochodem pro pestřejší úvod trailu můžete využít přívoz přes záliv, abyste ho nemuseli obcházet po silnici okolo. S námi jeli dva němečtí turisté a podivné mořské stvoření v kyblíku. Putování jsme zakončili ve městě Lagos, odkud nás čekal noční přesun busem rovnou do Lisabonu a pak hned na letiště. Mezitím jsme si však ještě cestu zkrátily dvěma autobusy a jedním stopem. Zdálo se to neuvěřitelné, ale během pěti minut jsme v sedmi lidech zvládly chytit tři auta ochotná naložit zpocené smrdušky a dovézt je o pár kilometrů dál.
Náš Fisherman’s trail měřil 122km.
Náročnost
Fisherman’s trail patří mezi ty pohodové. O převýšení se skoro ani mluvit nemusí, protože téměř žádné není. Po dlouhé chůzi po rovině dokonce zatoužíte po nějakém tom kopečku, aby se nohy protáhly zase trošku jinak. Jižní část je maličko kopcovitější. Většinou sejdete k nějakému ústí říčky či potoka a zase vycupitáte na útesy nahoru a za chvilku zas a zas. Cesta po západním pobřeží je v tomto ohledu konzistentnější a jdete skoro pořád po rovině.
Výjimku samozřejmě tvoří sestupy k plážím. Ty většinou leží pod vámi a pokud jsou přístupné, musíte zdolat většinou prudší přístupovou a zase výstupovou cestu.
Jediným úskalím tohoto trailu může být písek. Zejména zpočátku vede trail často po písečných pěšinách, nebo písku obecně. Pokud máte lehké běžecké návleky přes botky, tak se hodí přibalit, ale zvládly jsme to i bez jen s častějším vysýpáním písku z bot.
Doprava do Portugalska/po/z
Dopravu do a z Portugalska jsme si zajistili zpátečním letem Easy Jet z Prahy do Lisabonu. Zavazadla jsme kvůli vařičům, nožíkům a hlavně hůlkám potřebovaly odbavit. Abychom ušetřily, zakoupily jsme si vždy jedno zavazadlo 20+ kilové na dvě osoby a batohy spolu smotaly do jednoho rance.
- V Lisabonu jsme využily místního metra pro přesun k nejbližšímu Decathlonu pro plynové kartuše (Campingaz i šroubovací – zejména těch šroubovacích měli na místě dost oproti informaci o dostupnosti na internetu) a do centra na autobus. Metro se dá platit v automatu, kde si pořídíte lístek, nebo jednoduše před projitím turniketem dovnitř i ven přiložíte platební kartu a ono vám to pak večer všechno odečte.
- Z Lisabonu do Vila Nova de Milfontes nás dovezl autobus společnosti Rede Expressos ze stanice Sete Rios (Lidl je nedaleko) za ca tři hodiny a 16,5€.
- Trail jsme si zkrátily autobusem a stopem v úseku Odeceixe – Carrapateira. Bus číslo 79 směr Lagos do Aljezur a tam přestup. Nechtělo se nám čekat na zastávce uprostřed polí, tak jsme zkusily stopa a vyšlo to.
- Autobus jsme využily ještě jednou, abychom se vyhnuly cestě po a podél silnice z Cabo de Sao Vicente do Sagres. S autobusovým spojením strejda Google poradí.
- Z Lagosu do Lisabonu jsme měly od začátku rezervovaný noční Flixbus. V Lisabonu jsme si na letiště objednaly Uber pro 6 osob a i když se to zdálo skoro nemožné, skutečně jsme se do něj i s batohy všechny vměstnaly. I když já jsem seděla s Věrkou na sedátkách v kufru, kde se patrně nepočítalo s tím, že mají lidé také i nohy 🙂
Jídlo/voda
Jak už jsem psala na začátku, jedná se o trek pohodový, kdy každý den minimálně jednou projdete nějakým městečkem, kde se dá zastavit na dobré teplé jídlo, nebo dokoupit něco v krámku. Vodu jsme si čepovaly buď v restauracích na záchodech, případně u náhodně nalezeného kohoutku s pitnou vodou na autobusové zastávce.
Jediné s čím malinko problém byl, to bylo placení kartou! A najít bankomat, který by vás nechtěl oškubat na poplatcích, to bylo taky skoro nemožné. Takže do Portugalska radši s nějakým tím eurem v kapse a ne jako já lajdák jenom s kartou a představou, že západní svět je všude bezhotovostní!
Spaní
My jsme spaly venku nadivoko. A i přes to, že nás bylo sedm, tak jsme neměly problém najít si místo pro klidný spánek. Já jsem spala pod širákem, dvě holky pod celtou, dvě ve stanu a dvě stan/širák.
Vzhledem k tomu, že stezka vede podél oceánu, je ve vzduchu opravdu veliká vlhkost, což úplně není ideální podmínka pro spaní pod širákem. Pro tento výlet jsem si doma z Tyveku slepila svůj „bivakovací pytel – pytel na mrtvoly“ a nocovala v něm. On taky zas tolik nedýchá, ale přece jen spacák, co mi z něj koukal ven, byl výrazně vlhčí než ta část co byla uvnitř. Zase jsme ale díky tomu měly záminku zastavit se každý den na pláži, kde jsme krom koupání taky sušily spacáky.
Ctíme pravidlo nezanechat po sobě odpadky, pokud možno ani stopy, že jsme tam byly. Odpadky si odnášíme a vyhazujeme do popelnice, produkty našich lidských potřeb zahrabáváme. Nocujeme mimo dohled až se soumrakem a ráno se snažíme pobalit se zavčasu a nikoho zbytečně neprovokovat.
V Portugalsku se kempovat volně nesmí. Jsem si toho vědoma.
Kdo nechce kempovat, může celou cestu pojmout hodně nalehko a spát po hotýlkách, penzionech. Dát si teplou spršku každý večer má taky něco do sebe. A ten pidibatůžek pak na zádech, jen si to představte!
My jsme se rozhodly dopřát si ten luxus a na poslední noc v rámci našeho pochodu jsme se ubytovaly v jedné vilce obrovského prázdninového rezortu. Musely jsme sice za ubytkem do ukrutného krpálu, ale jenom jednou! Od té doby, co jsme zaplatily, jsme mohly využívat služby elektrobugy-taxi zdarma. Golfovým elektrovozítkem nás nadvakrát milý pán zavezl dolů do městečka do hospody, když jsme chtěly zpátky, stačilo zavolat a zase pro nás přijel. A ráno, aby se pochodářky hned na úvod nepředřely, využily této služby ještě jednou a nechaly se odvézt dolů do městečka na náměstí, aby jim ten sestup náhodou nenarušil výškový profil celé trasy!
Dojmy
Osobně jsem neměla nikterak velká očekávání. Byla jsem ráda, že můžu vyrazit na týden pryč s holkama na pochodování a bylo mi celkem jedno kam. Mám radši hory a bála jsem se, že to bude podél toho oceánu pořád stejné. Bylo to méně náročné, člověku se pravda vyplavilo možná trošičku méně těch endorfinů vzhledem k menší námaze, ale jinak musím říct, že to nuda nebyla! Každý úsek byl něčím jiný! Jednou byl písek, útesy a skalní útvary žluté, jindy oranžové, pak zase černé a rozeklané, pořád někde kvetly kytičky všemožných barev a druhů. Já nepoznám jménem skoro nic, tak jsem se kochala jen vizuálně, ale fakt bylo čím! V městečkách najdete spoustu roztomilých kachlí a jiných výzdobiček a samozřejmě restaurací, půjdete třeba těsně kolem plotu ZOO, může se stát, že vás budou chtít „sežrat“ psi z psího útulku, co se byli samovolně venčit za jeho hranicemi.. Všude kolem poletovali a hnízdili čápi, jednou jsme dokonce spali na útese nad hnízdem, kde bylo dokonce jedno čerstvě vylíhlé čápátko. No a ten oceán! Každý den až na malé výjimky, kdy cesta na chvilinku uhnula od vody, kam až moje oko zleva doprava a zprava doleva dohlédlo, tam byl ten nekonečný oceán! A ta jeho nekonečnost, to vám byl takový balzám na duši, že mi i ty hory nechyběly! Takže za mě jo, bylo to moc fajn!
Batoh
Přesto, že jsem se s oblečky trochu rozšoupla, zabaleno jsem měla kompletně celkem nalehko. Batoh bez jídla myslím měl kolem 7kilo. Jídlo jsem si s sebou přibalila kompletně na 5dní – snídaně (kaše), večeře (domácí sušené) a něco na zobku. Spolu s hůlkami, které nepatří mezi ultralight, ale jsou prostě moje, na batohu vážil batoh necelých 10kg. Ideální odbavené zavazadlo do 10kg!
- batoh – Montana Trailblazer 44
- spacák – Sir Joseph Rimo II 600
- karimatka – Decathlon
- tyvek
- tarp plachta – Decathlon, hliníkové kolíky
- boty – Altra Superior
- vařič – Campingaz Bleuet Micro Plus
- titanový hrnec 700ml, lžička, škrtátko
- závětří
- čelovka
- sluneční brýle
- miniručník
- vak na vodu 2l
- skládací lahev Platypus 1l
- lehká péřovka Decathlon
- Gore-tex Tilak Stinger
- 2x merino s krátkým rukávem
- 1x merino s dlouhým rukávem
- tílko
- 3/4 legíny, kraťasy, dlouhé legíny
- spodní prádlo
- 2x ponožky, 1x kompresní podkolenky
- nastříhaný perla, hygieny, kabely
- powerbanka
- mininožík
- jídlo na 5 dní (snídaně, večeře, sváča)