Balkán

NA LYŽE DO BOSNY

Jak tomu tak u nás bývá, z plánování dopředu máme většinou osypky. Při představě zamluveného ubytování dlouho dopředu se o nás pomalu pokouší tik v oku. A tak se stalo, že bylo asi měsíc do jarních prázdnin a my neměli v plánu nic! Jediné, co jsme věděli, bylo, že rozhodně nechceme být doma. 

A tak jsme tak seděli v neděli u kafe po snídani, mrkli na ty inernety, jak to vypadá s lyžováním třeba na Balkánu. Jedno středisko, booking, druhý středisko, booking… „hele, tady je apartmán hned u sjezdovky na týden pro všechny za 6700Kč!“ „Hele, a má zrušení zdarma až do tří dnů před příjezdem!“ A tak, i kdybychom si to měli rozmyslet, kdyby třeba náhodou (nebo nevyhnutelným pravidlem této bacilové zimy) někdo onemocněl, nebo kdyby ještě Vendelín neměl opravené dveře, jsme to okamžitě zabukovali. Protože za tyhle prachy?!?! No, nech to tam někomu jinýmu, že jo!

A začali jsme se těšit!

Vendelín byl na poslední chvíli hotov, nemocná jsem byla jen já, tak jsme nabalili auto včetně jedné lyžařské kukly a antibiotik navíc pro mě-protože zánět dutin –  a směle vyrazili hustým deštěm za lyžovačkou na Balkán!

Po 500km přesně na půlce cesty, kdesi v Maďarsku, jsme si střihli takové maličko hysterické dvouhodinové intermezzo. V domnění a po konzultaci se dvěma osobními techniky našeho vozu jsme se obávali, že náš kardan vypověděl službu a nezbyde nám než začít řešit odtah. To takhle někde v sobotu u Langošváru chceš. Po dvouhodinách byl však problém a hlavně záhada tupých ran ozývajících se od podvozku vyřešen! Bez odtahu, bez oprav kardanu. Stačilo prostě jen utáhnout šrouby na kole, co nám patrně zapomněli dotáhnout v servise, když nám rovnali nabouraný nárazník. Jeden šroub už byl někde v nenávratnu, další jsme naštěstí na poslední chvíli čapli, utáhli a na výlet už nikam nepustili. A mohlo se jet dál. Lilo skrz Chorvatsko, lilo jako z konve i v Bosně a lilo i v Bjelašnici, kde rozmočený sníh na dojezdu pod sjezdovkami působil více než smutně. Předpověď hlásala, že druhého dne ráno bude od sedmi hodin sněžit a nasněží půl metru… V 6:57 se vyhnul déšť, začalo sněžit a napadlo půl metru sněhu! A hned byl ten svět zas o něco pohádkovější!

SKI AREÁL BJELAŠNICA

Výhledy z hory jsme si většinou právě díky sněhovým mračnům moc neužili, ale vrcholek jsme alespoň jednou zahlédli a Tom si na něj dokonce i na skalpech vyšlápl. 

Co jsme si užili, to byly široké a prázdné!! sjezdovky, kterých je na kopci vzhledem k celkem nízkému počtu lanovek (3 – v provozu 2) a vleků (asi 5 – v provozu 3) opravdu dost! Místy jsem si během jízdy říkala, že jestli se teď vymelu, tak mě taky třeba nikdo nezachrání, protože na tom kopci zrovna nikdo nebyl. A to jsme chytli týden, kdy měli malí lyžaři závodní kemp s Ivicou Kosteličem, takže navyšovali počet lyžařů na kopci. Bez nich by tam asi nebyl skoro nikdo. S Ivicou Tomáš jel na vleku, tak má zážitek!

Ubytko bylo nové, levné a kdyby byli majitelé trošičku pořádnější, bylo by i hezké. Když jsem si apartmán po převzetí vyluxovala, uklidila, vyvětrali jsme kouř a zvykli si na zatuchlou sedačku, bylo to fajn. Poté, co Tom sepsal určité výtky a doporučení pro zlepšení majitelům na booking, bylo nám odpovězeno, že se k nim již nikdy nemáme vracet! Myslím, že si najdeme bez problémů něco jiného 🙂

No a ceny za lyžovanou? Cca 20e na dospěláka na den. To je celkem sen!

Tak sem ale nejezděte všichni, jo?? 

SARAJEVO

Zajeli jsme si na jedno odpoledne jen tak na čumendu do Sarajeva. Bylo už dost pozdě, proto jsme prošli jen okolí mostu, kde „nám zastřelili Ferdinanda“, zjistili jsme, že Gavrilo Princip měl tak maximálně 40ky boty, prošli si pár uliček, jukli sem, jukli tam a jeli si nakoupit něco k snědku. Být tepleji, určitě bych si zajela lanovkou na kopec nad Sarajevem, kde se nachází zbytky bobové dráhy z olympiády.

VRELO BOSNY

Abychom taky aspoň maličko viděli a poznali z Bosny, dali jsme si cestou domů trochu poznávačku. Zahájili jsme ji hned na kraji Sarajeva u pramene řeky Bosny. Takový příjemný parčík se spoustou jezírek  a taky spoustou značek se všemožnými zákazy a se spoustou turistek, co je tam vyklopily výletní autobusy… Tak rychle fuč!

MOST V JABLANICI

Spadlý železniční most v Jablanici přes Neretvu je hodně fotogenická záležitost. Ale i cesta do Jablanice kolem Neretvy stála za to. Ta barva!!!

JAJCE

Jedno městečko a kupa místeček na kochandu. Zahájili jsme to přímo v Jajce celkem mocnými vodopády Pliva.  Kousek za městem zajuchají milovníci vodopádků a dřevěných chodníčků, protože přes Slapovi na Plivi je postavena dřevěná cestička z jednoho břehu na druhý. No a závěrem další fotogenická perla Bosny vodní mlýny. Maličkaté domečky, uzoučké dřevěné chodníčky, kolem všude teče voda! Moc hezký! A pak asi dvacetihlavý gang pouličních hafanů okolo. My jsme sedli do auta a vyrazili s azimutem domov na cestu. 

Ještě než padla tma, zastavila nás místní policie. Když jsme se přiblížili na čitelný dohled poznávací značky, příslušník znejistěl. Pozdravil, položil otázku „Kak ste?“ A když mu Tom odpověděl, že „Dobre,“ mávnul, ať zas jedeme pěkně dál!

Tak jsme jeli. V Maďarsku jsme si vlezli na pumpě pěkně do peřin a ráno pokračovali k domovu!

ROADTRIP ŘECKEM

Že s dovolenkou v Řecku letos mezi našinci nebudeme vůbec výjimeční, jsme v dubnu ještě netušili. Ta polovina republiky, co tam měla také namířeno, protože Chorvatsko s eurem zdražilo, vyrazila až po  nás. Že nám Vendelín nachystá zpestření a nečekané zážitky, že se vrátíme domů letadlem, to jsme taky netušili… Ale to bychom předbíhali. 

Takže pěkně od začátku!

SRBSKO, ŘECKO, HORY, MEDVĚD

Abychom vyrazili s klidem na duši, prošel Vendelín generální kontrolou a servisem. Máme takovou tradici. Většinou než někam daleko jedeme, montuje se do auta nová postel. Na poslední chvíli – řekněme tak za minutu dvanáct… (Wales, Albánie). Postel sice novou nemáme, ale po dvou letech Tom seznal, že je na čase ji teda do toho auta přišroubovat. No a kdy jindy se do toho pustit než odpoledne před odjezdem. Však je to jen pár šroubů na přivrtání. Pár šroubů a kupa výztuh v podlaze, které se šroubům urputně bránily. Byla už dávno tma, když se z auta ozývaly nešťastné vzdechy, vrtačka, vysavač a vzteklé klení.

Celý den v autě, noc u jezera na jihu Srbska a kolem poledního dalšího dne jsme konečně s velkou slávou přejeli řecké hranice.

V pohraniční oblasti na horách sníh, nikde nikdo, jen cedule ukazující na výskyt medvědů a divokých prasat. Ani ne pět minut na to nám medvídě přímo u silnice dokázalo, že cedule nebyla jen tak. Zanechalo to ve mně hlubokých dojmů a poté, co jsem si v průvodci Řeckem přečetla vše o místní fauně a floře, začala jsem vážně pochybovat o tom, že v této zemi přežijeme! 🙂

Navštívili jsme v podvečer místní podhorské termály v Loutraki, kde bylo dosti zalidněno, ale nakonec jsme se aspoň do velkého termálního bazénu vmáčkli. Náš příchod žádné velké pozdvižení nevzbudil, zato odchod ano. Fko odmítal opustit bazén a řval jak tur na celé lázně.

Ubytovali jsme se na kopci nad lázněmi a měli i sousedy, houpačku a snídaňový altánek!

EDESSA

Ještě než dovalily zájezdové busy bulharských žen, stihli jsme omrknout zuřící vody v Edesse. Vody bylo takhle k jaru patrně dost, protože podle mě šplouchala trochu víc, než bylo zdrávo. Prošli jsme se za vodopádem, dali zmrzku a vyrazili do pohoří Pindos směrem k nejhlubšímu kaňonu světa Vikos.

KAŇON VIKOS A OKOLÍ

Zastávkou u mostu Konitsa začala našim chlapcům konečně dovolenka. Konečně voda a kamení! Když jsme tehdy v Albánii natrefili na nějaký kamenný most, byla to událost. Tady jsme celkem záhy zjistili, že je klenutý kamenný most na každém rohu.

Klikatými serpentinami jsme se vyšplhali do závratných výšin, zastavili omrknout „skalní bazénky“ mezi vesničkami Mikro Papingo a Papingo. Začalo pršet, vesničky zely prázdnotou, ale ty kamenné domečky, dlážděné uličky, divoká květena okolo a hory nad tím, to bylo převelice fotogenické! Řekové se kolem poledne obvykle taky moc nepředřou a vařit začínají možná tak od dvou odpoledne, což ovšem neladí s časovým biorytmem našich hošanů, kteří vstávají bohužel s neochvějnou pravidelností zhruba chvíli po šesté! Hladem způsobenou vzpouru pomohla potlačit kavárna Sterna, kde krom ochotné obsluhy, slaných koláčů k obědu, sladkých dortíků a kafe měli všude okolo nás hračky, suvenýry, umělecké předměty a činčurádičky všeho druhu. To s malýma všetečnýma dětma, co chtějí všechno, vyloženě chceš!  Dole ještě prodávali domácí marmelády, omáčky, těstoviny. Přece ale nebudem kupovat suvenýry na začátku výletu, aby nám to další tři týdny zabíralo v autě, že? Takže jsme nekoupili nic a pro příště víme, že možná se s tím táhnout celou dovču, než nakonec nemít vůbec nic.

V dešti lijavci jsme se došli mrknout na vyhlídku na kaňon, která byla celkem adrenalinová i bez deště, natož v něm. Nikterak oplocená skalní terasa s propastí hlubší než Macocha nepatřila úplně do kategorie babyfriendly míst. O kousek dál se ještě nacházel Stone Forest, ale ten si necháme na někdy jindy. V hustém lijavci jsme se vydali po cestě polňačce kamsi mezi horské pastviny, abychom tam přečkali noc a nevystrčili z auta ani nos.

Vyzbrojeni našimi žlutými pláštěnkami, vydali jsme se dalšího rána k mostu Kokkorou, pak ještě o kus dál k mostu Plakida a jelikož se udělalo slunečné okno v jinak deštivém dni, vrátili jsme se zase spoustou serpentýn do Monodendri a došli si na další vyhlídku na kaňon. Tentokráte od kláštera St.Paraskevi. Podle map by se mělo jít dál od kláštera cestou zařízlou ve skále, ale to jsme s mladíkama tentokrát radši vynechali.

Původně jsem si plánovala alespoň krátký špacírek kaňonem, ale to bychom tu asi neměli být v době jarního tání… Tak někdy jindy třeba.

POBŘEŽÍ

Opustili jsme hory a zakempili na maličké pláži jen pro nás. Sluníčko vykouklo, gril se žhavil, idylka jak vyšitá. Dlouho ale nevydržela. V noci se vrátil liják a ráno jsme moc neotáleli, abychom třeba náhodou nezůstali uvězněni v rozmočeném písku, kam se Vendelín začal pomalu propadávat. Výhodou Řecka je, že se k místním turistickým přístřeškům dá celkem snadno přicouvat autem a hotel Vendelín tak dostane rázem o pár hvězd a kladných recenzí navíc. Pro snídani jsme si našli přístřešek i s tanečním sálem! A výhledem na moře!

Pláštěnek jsme se nezbavili ani při výstupu k monumentu Dance of Zalongo. Po dlouhém stoupání po schodech nad klášterem jsme vyskotačili k obrovské stavbě připomínající nešťastný osud skupiny 60 žen a dětí z obce Souli nedaleko Zalonga. Na počátku 19.století byla jejich vesnice obklíčena otomanskými vojáky a než aby jim padly do zajetí, skočily ženy i s dětmi z útesu.

Abychom učinili historii za dost. přibrzdili jsme v Nikopoli u (zavřeného) antického divadla. S Matějem jsme se pak šli podívat alespoň na vykopávky dávného paláce, ze kterého toho krom obvodových zdí, jednoho povaleného sloupu a tří mozaik na podlaze moc nezbylo. 

Víc než vykopávky (barbaři jsem, ano!) nás zajímalo, jak to asi vypadá na dlouhatánské tenounké šíji, nebo náspu mezi lagunami, na které by se mělo dát údajně spát. Když mapa vypadá asi takhle, tak je pomalu nutnost tam zajet to očíhnout, i když se kvůli tomu jeden musí trmácet skoro 60km.

A stálo to za to. Kolem nás se brodili plameňáci, jeden z místních toulavých psíků nás vzal za své, schoulil se u předního kola a hlídal nás skoro celou noc. Rudý západ slunce nad mořem byl kouzelný a ráno s klidnou hladinou okolo zalitou ranním sluncem ještě kouzelnější. Ke vší spokojenosti jsme ještě potkali pelikána a u snídaně si nás adoptoval místní labrador, co se svalil za židličky a spokojeně usnul.

LEFKADA

Když jsme vyinternetili, jak astronomické jsou ceny trajektů na řecké ostrovy, bylo jasné, že jediný ostrov, kam se vydáme, může být Lefkada, na kterou vede most.

Shodili jsme teplé oblečení, vyhrabali kraťasy a sandály a vyrazili do taverny na pořádný řecký dlabanec. Natrefili jsme na rodinný podnik, kde paní vařila a rozšafný pan domácí roznášel jídlo. A pošmákli jsme si! S nacpanými pupky jsme se odebrali za plážovými radovánkami. Pláž Kavalikefta byla krásná a bylo nás na ní celkem asi 7! Vyloženě hlava na hlavě! 🙂

Zakempili jsme na jihu ostrova s výhledem na západem slunce osvícený maják na mysu Lefkatas.

Maják i mys jsme okoukli hned další den, abychom se zase odebrali na další z proflákaných lefkadských pláží. Porto Katsiki bude v sezoně asi dost populární podle počtu parkovišť soudě. Nás tam bylo tentokrát víc než 7, ale i tak jsme byli na pláži skoro sami!

Z Lefkady jsme se vydali dlouhým přesunem směrem k Peloponésu. Park4Night říkalo, že místo našeho kempování je „traumhaft“. Zaparkovali jsme nad plážičkou a chvilku přemítali nad soudností dotyčného Němce, ale záhy jsme mu museli dát za pravdu. Západ sluníčka, soukromá plážička, skaliska, soukromá večeře na pláži bylo docela snové a idylické. Noční bolest Mko ucha přinesla trochu paniky do našeho malého vozu, ale pár mililitrů Nurofenu situaci naštěstí vyřešilo a mé čerstvě získané vědomosti o přítomnosti ORL pohotovosti v okolí nebylo nutné ověřovat v praxi. Mko uspal Nurofen, nás uspalo kolíbání Vendelína, kterého rozhýbaly krávy, co se o něj přišly podrbat.

Ráno nebylo po bolesti ucha ani stopy a místo bylo se svou klidnou hladinou jak na rybníce ještě snovější. Po snídani na pláži jsme nafoukli paddleboarda a plážovali se až do oběda, kdy dorazili domorodci na koupačku.

PELOPONÉS

Za celých 13eur jsme přejeli most na Peloponés. Tak jsme se za ten peníz všichni povinně koukali z okýnka celou tu minutu jízdy, aby to byly dobře investované peníze! 🙂

Našli jsme místo na spaní hnedle na jedné z proslulých peloponéských písečných plážích a usoudili jsme, že zas asi rychle pojedeme někam do hor, protože naše představa o krásných plážích se od obecného názoru značně liší.

ARKADIA

Na cestě do pohoří Arkadie jsme se zastavili na výšlapu k vodopádu Neda. Zajímalo by mě, kolik lidí došlo na konec stezky k malému vodopádku, pak vyběhlo nahoru ke kostelíku a pelášilo zase zpátky  s tím, že teda ten vodopád žádnej šlágr. Minimálně slovenská skupina, co tam byla s námi, tak učinila a neviděla nic. Mapy říkaly, že tam ještě jeden vodopád je, a bystrý turista tak musel koukat, aby vykoukal nenápadnou šipku, co ho dovedla správným směrem. K vodopádu, který by mohl být na titulce katalogu kýčů! Německý pár hledal a bloudil, tak doufám, že jsou mi za dobrou radu vděční! 🙂

Mapy.cz obvykle vědí víc než kdo jiný. V Řecku ovšem sem tam nějaké mezírky mají. Když nás dovedly po dlouhém serpentýnovém klesání ke starému kamennému mostu přes kaňon řeky, u kterého byla značka 1t, říkali jsme si: „Stane se !“ I vrátili jsme se s naším skoro tří tunovým vozidlem zase zpátky a zkusili jinou cestu. Když jsem projížděli přímo  skrz antický skanzen města Gortys, bylo to trochu zvláštní. Když se nám objevila závora před mostem, který jsme potřebovali přejet, už to bylo od map ten den doslova zákeřné. Navigace úplně neakceptovala značky a zábrany na trase. Abychom se dostali na druhou stranu mostu, strávili jsme v autě další hodinu a 50km, ale nakonec jsme dojeli, kam jsme chtěli, a zakempili nad kaňonem Lousios.

Po jeho úbočí jsme se vydali omrknout na skále přilepený klášter Timios Prodromos a když jsme cestou zpět diskutovali,k čemu jsou v dnešní době takový kláštery dobrý (ateisti,no)… potkali jsme mnicha,co se vracel se dvěma igelitkama jablek. Fko:”Hele,mami,Krakonoš!!”…a bylo jasno!!

Ještě jsme omrkli místní kamenná městečka na vrších kaňonu Stemnitsa a Dimitsana, pocourali se úzkými uličkami, dali si oběd a vyjeli zase trochu k jihu prozkoumat levý prst Peloponésu. Zakempili jsme se podél dlouhatánské pláže kus od Kalamaty, kde nám dělal ve vodě večer společnost patrně lachtan nebo tuleň (jestli měl ucho jsme opravdu neodhalili – laCHtan má uCHo, tuleň ne 🙂 ), ráno zase letadla z místního vojenského letiště.

 

JIH PELOPONÉSU

Cestou za mořem jsme ještě protáhli  nožky malým výšlapem (co začínal s kopce) k vodopádu Polylimnio. Další z katalogu na kýče! Ta barvička!! Cesta k němu není úplně pro prťousy typu F. Musí se trochu přeskakovat po kamenech, šplhat přes velké kameny, ale stojí to za to! Když se vykulíte zpoza velikánského placatého kamene, najednou se zjeví obří tůň a do ní spadající vodopád! Prudkým srázem místy s lanem k jištění nebo kramlemi místo schodu se dá po pěšince pokračovat ještě dál. Tom se tam dokonce potkal i s hadem. Předvedl prý výkon hodný ninja, protože se během skoku dopředu dokázal ve vzduchu zastavit a otočit zpět, aby hadovi neskočil přímo před nos. Had byl naštěstí po ránu ještě poněkud ztuhlý, tak jeho reakce nebyly úplně hbité. Dle fotky, kterou Tom pořídil již z uctivé vzdálenosti jsme pak se strejdou Googlem usoudili, že to byl had nejedovatý slepýšovitý, ale byl ho teda kus!!

U parkoviště k vodopádům byl kiosek. Takový omšelý, zvenku nikterak zajímavý. Hošanům jsme ale slíbili nanuka, tak jsme nakoukli dovnitř a nestačili valit kukadla! Uvnitř pán vařil dobrý kafe, nabízel lokální produkty, potraviny, sladkosti, zákusky, bio kvalita a ekologické kelímky na kafe!!! To jsme v tomhle místě vážně nečekali!! 

Zamířili jsme na pláž. Písečnou, kruhovou, kýčovitou až hanba! Krásnou!! Pláž Voidokilias! Žlutý píseček, teplá voda asi tak po kolena kdovíjak dlouho. S krásnou vyhlídkou na útese nad pláží! Chtěli jsme omrknout i jeskyni schovanou ve skalách nad pláží. Tom vyrazil první, já čekala na pláži s klukama. Když se vrátil s další hadí historkou, rozhodla jsem se, že mně asi bude stačit jen ta židlička a jeskyni klidně oželím!

Na nocleh jsme si vyjeli celých 470m nad moře na plácek ke kostelíku, odkud jsme toho ale moc neviděli díky oparu a přicházejícímu mraku, z něhož ráno regulérně pršelo.

Posnídali jsme tedy až v palačinkárně v Methoni. A tady rozhodně na zákazníkovi nešetří! Omrkli jsme pevnost Methoni, abychom nebyli  úplně úplní kulturní barbaři. A stála za to. Hlavně věž na malém ostrůvku na konci poloostrova byla super!

VENEDLÍN A JEHO SERVO

Z Methoni jsme se vydali delším přejezdem na druhý prst Peloponésu. A zhruba někde okolo Kalamaty jsme už zuřivě googlili obchod s oleji, neb se ozval nechvalně známý zvuk špatného serva. Stejně jako loni ve Skotksku na skoro nejsevernějším místě naší dovči, tady na téměř nejjižnějším místě naší cesty, opět přes 2000km od domova se nám porouchalo servo. Olej jsme sehnali a opatrnou jízdou s doléváním po 120km jsme dojeli na pláž u vraku Dimitrios. Tom upadl do hluboké depréze, tudíž byly v tu chvíli na pláži vraky dva! Patrně prozřetelnost nás před dovčou zavedla k doporučení na autopojištění  Auto Care od Europe Assistance, kde za cenu cca 900Kč na měsíc nabízeli možnost odtahu do ČR do limitu 100 000Kč. My jsme doposud mívali připojištění k pojištění cestovnímu za obdobný peníz, avšak s odtahem do nejbližšího servisu do 50km a tečka. I nastal čas prověřit, jaká je služba odtahu v reálu. Překvapivě a nečekaně bylo všechno velmi rychlé a bezproblémové. Naplánovali jsme si, že na dolévání oleje zmákneme dojet do Soluně, odkud poletíme letadlem. Pojišťovna nám sice nabídla přivézt náhradní vůz, ale neměla dětské sedačky, které jsme potřebovali, neb ve Vendelínovi mají kluci integrované. Než řešit vyzvednutí našich sedaček doma, bylo by snazší je tady koupit, nebo zvolit to letadlo. Nášla jsme nám letenky pro celou rodinu za cenu nafty domů, takže pohoda. A kluci aspoň poletí konečně letadlem, jak si už dlouho přáli!

Složku v mapách.cz s body zájmu jménem Řecko jsem tedy upravila na Řecko bez zatáček a vyrazili jsme směle (pomalu a co možná rovně) po upravené trase k Soluni. Nocleh na parkovišti u vraku jsme však odmítli, protože ten „kemp“ co si tam asi tak 15 obytek udělalo (kouřící grily, vytahané markýzy, židle, běhající a vřískající děti všude okolo) nám byl dost proti srsti. Navíc to bylo kousek od taverny, kam patrně nikdo z kempujících ani nedošel utratit nějaké to euro. I za cenu zbytečného kroucení volantem navíc jsme popojeli kousek dál na plácek u kostelíku na útesech a bylo nám zase blaze. Uklizení za keřem jsme si připadali zase jako ukáznění kempaři. A navíc tady jsme měli nejkrásnější výhled z toalety!! 🙂

Cokoliv dalšího na druhém i třetím prstu poloostrova jsme tedy z plánu vypustili a zamířili pokud možno po nejpřímějších silnicích do Corinthu. Omrkli jsme průplav. Nejlíp je vidět asi z mostu, když se přes něj přejíždí, nebo z dronu. Vyhlídka značená v mapách byla uprostřed staveniště a dostat se na ni nedalo.

Našli jsme si krásné místo na bydlení přímo na maličké pláži nedaleko obrovského skalního oblouku trčícího z moře. Cesta dolů byla dost prudká, zatáčkovitá, ale riskli jsme to. Místo na spaní jsme měli přímo exkluzivní. A tak jsme tu zůstali i další noc. Kluci se ráchali ve vodě, stavěli z kamínků zoo, když se uklidnila voda, prozkoumávali jsme okolí na paddleboardu. Dojeli jsme i do jeskyně za skalním obloukem. To byla veliká paráda! Druhou noc dorazila na pláž místní omladina, aby si udělala párty s ohněm a muzikou. Dovláčeli si i obří reprák. Ale celkem rychle byli vykázáni místním hasičem, takže jsme měli zase klid.

Ráno jsme se vrátili zase na silnici a dolili olej po 24km. Hned poté už po 15! Zastavili jsme na dálničním odpočívadle před Aténami. A tam jsme prosím strávili celých 8 hodin nedělního odpoledne! Tom žhavil drát na pojišťovnu, která teda překvapivě fungovala i v neděli a za hodinu a půl nám byla schopná dát vědět, jestli se i s odtahem z Atén vejdeme do sto tisícového limitu. Mezitím jsme však za důkladného vyrušování našich mladíků vymýšleli všemožné scénáře dalšího postupu a vzájemně je kombinovali, abychom ze zbývající dovolenky vytěžili maximum a nestálo nás to majlant. Když byl odtah z Atén potvrzený, zbývalo vyřešit, kde nechat Vendelína i s klíči. V prvotních úvahách nás napadlo zeptat se jednoduše i na ambasádě. Myslím, že jsme paní vyslankyni  poněkud obtěžovali během hezkého slunného nedělního odpoledne, neb mě velmi stroze a s výrazným nezájmem odbyla, že toto je můj soukromý problém a ať si uvědomím, kam volám a laskavě si problém vyřeším sama! Já jsem holka poslušná, poděkovala jsem za moudrou radu, omluvila se, že jsem obtěžovala, mile se rozloučila a jak paní řekla, problém si vyřešila sama! Po prvotním nápadu nechat auto u někoho v Aténách, kdy jsme zalarmovali i sociální sítě (úspěšně!), jsme však nakonec kápli na řešení nejjednodušší. Parkoviště na letišti. Navíc mi neznalí jsme zjistili, že lze auto nechat i s klíči, tudíž varianta „schovám klíče nad kolo“ padla. Proces „jak se dostaneme do Soluně“ byl taky velký proces. Vlak, autobus, vnitrostátní let… Až jsme si nakonec objednali auto na letišti a tím byl i náš roadtrip zachráněn.

Veškerá logistika vyřešena. Zbývalo jediné! Dojet k letišti. Někdy se i 70km může stát obří výzvou. zejména, když je dálnice uprostřed Atén zanořená pod zem a nemá asi tak na 25km úseku žádné odpočívadlo, pumpu, nebo mýtnice. První dvě dolití oleje jsme zvládli na mítincích, kde vzhledem k večerní hodině naštěstí nebyla kolona. (my jsme problém na odpočívadle vyřešili relativně rychle, ale v momentě, kdy byl vyřešen, se začali vracet všichni Atéňané z víkendu domů, autobusy se daly počítat po desítkách, tak nezbylo než čekat, až nápor navrátilců opadne). A pak si Tom oblékl oranžovou vestičku, na hlavu čelovku a s leteckými mapami v ruce jsme se odvážně pustili dál. Zachránil nás Vendelín, který se hecnul a jel i 20km na jedno dolití a zejména široké zebry na připojovacích pruzích, kde se dalo zastavit, aniž by Toma někdo sejmul. Už za tmy jsme se úspěšně dokodrcali na plácek u kostelíku na dohled od letiště, kde jsme naposledy zakempili. 

Ráno jsme zabalili batoh a tři kapsáře z oken, tašky s jídlem a jako cigoši s kuopou prapodivných zavazadel vyrazili vstříc novým dobrodružstvím! 

A že začali stylově! Z parkoviště nás shuttle odvezl bez tašek na letiště k půjčovně. Tam nás ale vrátili do příletové haly do kanceláře. Tom zjistil, že si nechal řidičák u dronu. A můj řidičák jakožto doklad druhého řidiče mu neuznali, neb jsem nebyla na místě osobně. Taxíky před letištěm odmítaly davy s platebními kartami. Taxíky na odletech zase odmítaly vozit kohokoliv. Tom mě nahnal na letišti, dostal hotovost a šel znovu čekat do obrovských front na taxík. Naštěstí natrefil na náš shuttle z parkáče a ta dobrá duše ho vzala pro řidičák i zpět. Ještě mu osvětlil otázku, co Toma pálila celý náš pobyt „proč nikde není vidět policie“.  Řecká policie nemá na benzín, proto se nikam nevydává! Místo objednané Toyoty Corola jsme vyfasovali Ford Focus, což ovšem nebylo Mku po chuti. Prohlásil, že to je nejhorší den jeho života a že žádným Focusem nejede! Když sedíš přes hodinu před letištěm, kolem sebe máš hromadu podivných zavazadel, tohle už tě nerozhodí. Ostatní cestující celkem jo! 😛

I přes protesty jsme nasedli do fungl nového Fordu ve sportovní verzi (proč??? zrovna my!) a vyrazili za novými zážitky!

JEDEME DÁL A ROZŠIŘUJEME SI OBZORY

Jezdit si Vendelínem, spát v něm každý den jinde. To by pro někoho mohlo znít jako velké dobrodružství. Pro nás to je ale úplná komfortní zóna, žádný drama, prostě pohodička. Teď, když jsme neměli pojízdnou střechu nad hlavou, přišel čas nainstalovat do telefonu appku Bookingu a každé ráno vymyslet, kam bychom asi tak mohli a měli dojet a tam najít v rozumném budgetu místo na spaní. Konečně nějaká divočina!! 🙂

První spaní jsme si našli v Delfách. Cestou jsme ještě přibrzdili u vodopádku. Tenhle by asi konkurz do katalogu kýčů úplně nevyhrál, ale zajímavý byl. Voda vlastně vůbec nepadala volně dolů, ale čůrkem stékala po vysokánské skále! 

V Delfách jsme jako správní barbaři vyignorovali celé archeologické místo s tím, že by to naše hošany stejně nezajímalo a místo se šli projít na krátký výšlap po pěšince na vyhlídku nad vykopávky na straně jedné a na údolí pod Delfami a moře v dáli na straně druhé.

Přes hory, kam jednou určitě ještě musíme, protože vypadaly parádně, jsme dojeli až do města Trikala podívat se na deštníkovou ulici! Deštníky byly sice trochu vyšisované a takové ošuntělé, ale já vždycky chtěla vidět deštníkovou ulici a tahle byla první, takže já jsem spokojená byla!

 

METEORA

Naší další zastávkou nebylo nic míň než Meteora a vzdušné kláštery. Projeli jsme si celý silniční okruh se všemi zastávkami, ale všude bylo na náš vkus moc lidí, slunce ostré, proto jsem zosnovali plán dát si to ráno ještě jednou a pěkně na východ slunce! Ubytko bylo s výhledem na skály a asi bambilionem artefaktů jak z muzea! Trochu jsme se báli, že mezi místní veteší určitě něco zapomeneme, ale jinak to bylo super bydlení. Pan majitel byl autor dětských knížek a herec! A ke každý veteši, co doma měl, měl popisek a příběh, k čemu věc je. A taky tu byla pračka!!!!!

Vstát na východ slunce se některým z nás moc nechtělo (všichni hošani – já jsem třeba byla vzhůru skoro dvě hodiny před budíkem, protože poté, co Fko spadlo z postele hlavou na dlažbu, jsem měla trochu stresy, jestli si u toho nepotřásl mozek). Ale vyjeli jsme a dobře jsme udělali. Podle map jsou v oblasti dvě vyhlídky. Slunečně východová a západová vyhlídka.  Na té zásadově už bylo trochu narváno, pán tam stál se stativem ve výhledu. Přejeli jsme tedy na východovou a byli tam hodně dlouho úplně sami. Probouzející se den a vycházejícím se sluncem zbarvené skály s kláštery, mlhy v údolí, krása!!

Původně jsem měla v plánu procházku ke skále jménem Spindle, ale už se nám nechtělo se vracet potřetí do Kastraki, tak si ji taky necháme na příště.

Místo toho jsme vyjeli zase dál a zastavili se  v geologickém parku Mpouchária, kde zajásá každý milovník dřevěných chodníčků, protože tady se po ničem jiném nechodí. Okolo jsou k vidění takové místní „Pokličky“. Výrazně menší než ty kokořínské, ale zato je všude rudá hlína a jeden by ani neřekl, že je v Řecku. U cesty jsme vykoukali i dvě želvy, co se tam rochnily v listí, takže jsme měli i fauna zážitek!

Na serpentinách vedoucích přes NP Olymp jsme vyzkoušeli tlačit auto do kopce, neboli magnetickou iluzi. Vygooglili jsme si o co jde a my už víme, že to je všechno jinak než se zdá! 

Výpravu k Diovým lázním nám zkazil déšť, mrak až na zem a hlavně hromy a blesky, co se proháněly nad bájným Olympem. Vymotali jsme se tedy ze spleti uzounkých uliček městečka Litochoro a jeli se ubytovat. A panečku, tady bychom tolik zážitků nečekali! Výhled z balkonu jsme měli na moře a pláž. Ale tady se zastavil čas asi tak tehdá, když občané Hoštic vyrazili s velkou slávou k moři! Ruské kolo, diskotéka pamatující nějakého řeckého Michala Davida v době největší slávy, pouťové autodromy, miliony levných suvenýrů na stánkách pěší zóny. Všude kožichy, beranice rozličných barev a tvarů! Pláž plná odpadků a smradlavých chaluh. Ráno tady kolem pláže neběhal žádný sportovně založený rekreant, ale promenádovali se tu patrně srbští nebo jiní východoevropští mužové se zlatými prsteny a pupky vykukujícími z triček takovým způsobem, že jste si museli pár vteřin počkat, než se za pupkem objevil i majitel. Jsou zážitky, o které bychom patrně zůstali navždy ochuzeni, kdybychom nadále cestovali Vendelínem!

 

CHALKIDIKI

Projeli jsme Soluní se zastávkou u rybářských domků a hřbitova vlaků. Obojí bylo lepší obdivovat ze vzduchu než ze země. Zastávku jsme si udělali až na pláži Epanomi, po níž jsme se vydali až na špičku poloostrovu, u které se nacházel další z lodních vraků.

Poslední ubytko na nás čekalo na prvním ostrově Chalkidik na konci pláže Polychrono. I když jsme si zaplatili levnější pokoj s výhledem do zahrady, dostali jsme lepší pokojík s částečným výhledem na pláž. K ubytku patřil i plážový bar s lehátky. S kávičkou a pivem, které mělo pokaždé úplně jinou cenu (Tom to zkoumal poctivě a byl pro pivo za dobu našeho pobytu minimálně pětkrát) jsme se usadili bez výčitek na lehátkách a museli nakonec oba s Tomem uznat, že to plánování nakonec není zas tak špatný a klidně bychom to ještě tak dva dny i vydrželi! Třešničkou na dortu byla návštěva restaurace, kde měli živé papoušky a pan majitel je klukům půjčil na rameno a do ruky. Ještě tu nebyla ani noha, ale přípravy na sezonu vrcholily. Kde ještě nebyla tráva natřená nazeleno, tam se natíral finální nátěr. Pro domorodce ještě asi léto nezačalo. Pan domácí chodil v péřovce, jeho dcerka v mikině a legínách. Se zájmem pozorovala naše hošany jen v plavkávch, když jsme jen v plavkách kropili před úbytkem zahradní hadicí, abychom je odpískovali. Na nás bylo těch 25 stupňů tak akorát, někdy až moc, že jsme se přes poledne museli jít schovat do stínu.

Nejvyšší čas vrátit se domů! 

DOMŮ LETADLEM! ROVNOU DVAKRÁT!

Po dlouhých osmi hodinách na letišti v Soluni jsme si dali zážitkovou noc na letišti v Miláně Bergamu. Od 11 večer do 7 ráno jsme v sobě měli s Tome čtyři kafe, když jsme v noci stále čekali, až nás dle informací z netu z tranzitní haly vyženou na odlety. Tom nespal ani minutku, já jsem chrupla jeden interval mezi pravidelným hlášením o opuštěných zavazadlech opakujícím se po dvaceti minutách, jinak ani ťuk. Od jedenácti večer do půl šesté ráno jsem do sebe vpravila čtyři dvojité kávy!!! Ráno se naši do růžova vychrupaní hoši vesele prali o židli v kavárně a my s Tomem stáli sotva na nohách, pytle pod očima v takové velikosti, že by nás s nimi Ryanair na palubu rozhodně nepustil a donutil si připlatit zavazadlo do 20kg! Do odbavení naštěstí pytle splaskly a my s větrem v zádech asi po hodinovém letu přistáli šťastně v Praze. 

Kdyby nebylo akce „Vendelín“, asi by ani nebylo co vyprávět… 🙂

Ale řekněme, že dvě serva, jedna bouračka, jedno málem ztracené kolo na dálnici za ten poslední rok asi stačí!